Hornictví a montánní průmysl
150 metrů pod zemí.
V Hüttenheimu v Dolních Frankách těží společnost Knauf Gips KG anhydrit. Při nasazení pod zemí předvádí speciálně pro tento účel nakonfigurovaný Zetros, co umí.
Zetros v hornictví
Nad vchodem do štoly pozdravuje hornický výrok „Glück auf“.
Ve vzduchu víří prach, světlo světlometu Zetros dosvítí jen několik metrů do tmy, pak kontury mizí. Co pár metrů míjejí zleva i zprava u okna obrovské, očíslované skalní sloupy. Nesou klenbu. Mezi kamennými pilíři vedou cesty do temné prázdnoty. Celá hora je podkopaná. Raději se tu neztrácet. „Časem se naučíte, kde jste. Ale já ještě všude nebyl,“ říká hornický inženýr Tobias Beltz. Není se čemu divit: sjízdná trasa pod zemí měří více než 160 kilometrů.
Důl Hüttenheim v Dolních Frankách, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Würzburgu, se v severo‑jižním směru rozkládá na tři kilometry. Ve východo‑západním směru sahá na dva a půl kilometru. Nespočet chodeb, z nichž některé leží až 150 metrů hluboko a často nejsou osvětlené, tvoří těžební prostor.
Zetros v akci 150 metrů pod zemí.
Hüttenheim je provozováno společností Knauf Gips, která zde nasadila speciálně nakonfigurovaný tahač Zetros s obzvlášť nízkou výškou. „Hledali jsme vozidlo, které je úsporné, které řidičům nabízí komfortní pracoviště a chrání je před prachem. A které je zároveň robustní a vysoce průchodné v terénu, protože trasa je skalnatá. Náš Zetros musí vydržet mnoho nárazů,“ říká Norbert Feilner, mistr oprav vozidel odpovědný za vozový park u Knauf.
Zetros táhne návěs s husím krkem, který unese přibližně 23 tun a který si Knauf vyvinul sám, aby dosáhl lepšího rozložení hmotnosti. Vozidlo s pohonem všech kol a automatickou převodovkou omezené na 30 km/h je vybaveno kamerami, které řidičům pomáhají při manévrování. „To se výborně osvědčilo,“ říká Feilner.
Věděli byste to?
Nerostné bohatství není vždy stejné. Kdo co a jak může těžit, je v Německu upraveno zákonem o hornictví. Rozlišuje se mezi nerosty, které nejsou vázány na vlastnictví pozemku – jako plyn, uhlí, ropa, stříbro a zlato, k nimž má stát právo přístupu – a nerosty patřícími majitelům pozemků. Patří sem písky a štěrky, sádra a také anhydrit. Ty patří příslušným majitelům pozemků. Kdo je chce těžit, musí se s nimi dohodnout. Ve případě Hüttenheimu jich bylo přes 200. Protože zatímco dole se vrtá a střílí, nahoře se sklízí: Tannenberg je vinice s mnoha malými pozemky.
Od roku 1957 se v Hüttenheimu těží anhydrit, suchý sedimentární minerál podobný sádře, který vzniká vypařováním vody. Před zhruba 220 miliony let ležela oblast Unterfranken na okraji moře. Panovalo subtropické klima. Laguna se táhla od pohoří Rhön na severu až přibližně ke Schwäbisch-Hall na jihu. V zátoce se ukládala až osm metrů silná vrstva anhydritu.
Na tuto vrstvu navazuje podzemní těžba v Hüttenheimu. Vchází se do Tannenbergu po úrovni terénu. Nad vchodem do štoly vítá hornický pozdrav „Zdař Bůh“. Jakmile vejdete do štoly, na rozcestí stojí osvětlená socha svaté Barbory – patronky horníků. Těží se pouze spodní čtyři metry vrstvy anhydritu; horní části jsou příliš znečištěné jílovitými a vápennými vsázkami a nejsou využitelné.
„Těžba probíhá vrtáním a odstřelováním,“ vysvětluje hornický inženýr Beltz. Do hloubky tří metrů jsou pomocí speciálního vrtacího vozu vyfrézovány trhací otvory do horniny. Úspěšné odpálení uvolní zhruba 200 tun anhydritu. Při denním výkonu těžby necelých 1 000 tun je potřeba pět až šest odstřelů denně, protože ne všechny se podaří.
„Prověřujeme, zda Zetros nasadíme i v dalších dolech.”
Odpalování se provádějí na konci pozdní směny kolem 21:30. Při nich mohou vznikat jedovaté výbušné plyny, které se během noci však rozptýlí. Ranní směna pak může bez nebezpečí začít s odvozem. O dostatečný přísun čerstvého vzduchu se stará hlavní větrací šachta. Tam obrovský ventilátor nasává do jámy 2 500 kubických metrů čerstvého vzduchu za minutu a vyfukuje odvětrávaný vzduch ven.
Prach se víří, zaplňuje štolu a zhoršuje viditelnost. S rachotem padají kusy anhydritu velikosti fotbalového míče z lžíce kolového nakladače do návěsu Zetros. Materiál je pevný a chladný na dotek. „To je opravdu tvrdý materiál,“ říká Beltz. Chladno je také pod zemí: stálých 14 stupňů Celsia. Jakmile je souprava naložena, Zetros se rozjede. Podzemní cesty jsou maximálně šest metrů široké a čtyři metry vysoké. Pouze na hlavních trasách visí z stropu neonové trubice.
Cílem vozidla Zetros je drtič. Toto zařízení je vzdálené dva až tři kilometry, v závislosti na místě nakládky. Zde se materiál rozdrobí. Kousky by neměly být větší než 6,5 centimetru. Pásový dopravník přivádí rozdrcené horniny na povrch, přímo do úpravny. Tam se dále mele a mísí s přísadami. Hotový je potěr.
Ve světle světlometů vozidla Zetros září Beltzova bezpečnostní vesta. Stavební inženýr má na sobě ochrannou obuv, pracovní kombinézu a samozřejmě helmu s důlním světlem. Ačkoliv se strop nad ním jeví hladký, pevný a odolný, vznikl z usazenin. „Při poruše ve vrstvě se může stát, že něco spadne,“ říká Beltz.
Největší nebezpečí pro důl však představuje průlom vody. Suchý anhydrit může přijmout vodu a přeměnit se na sádrovec. Při tom se objem zvětší až o 30 procent a vznikají rozpínavé tlaky. Hüttenheimův důl je ale považován za zcela suchý. Silné jílové vrstvy jej utěsňují. Voda by mohla proniknout pouze starými větracími vrty a šachtami.
Zetros opouští drticí zařízení a jede pro další zásoby. Jeho zadní světla pomalu mizí v tmě. Je v provozu od Vánoc. Je docela možné, že jeho nasazení bude příkladem. Společnost Knauf Gips KG provozuje doly po celém světě. „Zvažujeme, zda Zetros nasadíme i v jiných dolech,“ říká Tobias Beltz.
Objevte další příběhy:
Mohlo by tě to také zajímat:
Jednoduše to nejlepší
Elektrické nabití
Stvořen pro extrémy
Zvláštní vozidla pro vaše odvětví